POVĚSTI
Pověst o třech pannách a mrtvém dítěti
Ilustrace k pověsti od Miloše Kopeckého z Plzně
Kdysi dávno žil na hradě Kámen nepříliš bohatý šlechtic, který měl tři dcery. Stále se nemohl rozhodnout, kterou z dcer udělá na zdejším panství paní. Tak dlouho se rozmýšlel, až nakonec umřel, aniž by udělal nějaké rozhodnutí. Dvě starší sestry byly chamtivé a hašteřivé, ta nejmladší byla krásná, hodná a navíc chytrá. Proto přišla na nápad, jak spor o vládu na hradě rozřešit. Sestry se rozhodly zasadit každá jednu větvičku lípy. A která z nich bude mít do roka největší stromek, ta bude paní na hradě Kámen. Byla tu však ještě jedna podmínka, kterou určily starší sestry. Všechny tři musely zůstat do rozřešení sporu pannami. Jak řekly, tak udělaly. Větvičky dvou starších sester po čase uschly, větvička té nejmladší se rozvila do nebývalé krásy. Obě starší sestry té nejmladší záviděly. Měly velikou radost, když zjistily, že jejich sestra porušila druhou část slibu a že už není panna. A co víc!? S mladým, krásným rytířem z nedalekého panství dokonce čekala dítě. Starší sestry počkaly až nejmladší porodila synáčka. Novorozeně pak krvežíznivé sestry zakopaly na kraji vesnice, tam, kde je dnes barokní kaple. Nebohou sestru zaživa zazdily do stěn hradu. Jejich radost z ohavného činu, který jim měl zajistit vládu na panství, však netrvala dlouho. Do roka obě zmizely, neznámo kam. Lidé z okolí praví, že je odnesl čert. Na místě, kam zakopaly nebohého chlapečka, vyrůstá od té doby tráva ve tvaru věnce. Každou půlnoc o úplňku se pak na hradě ozývá nářek týrané nejmladší sestry.
Motiv této pověsti zhudebnil a textem opatřil u příležitosti koncertu na hradě Kámen dne 2. srpna 2008 člen dua ELLA Karel Jakoubek:
Na hradě, co slove Kámen, starý šlechtic dokonal
a po sobě, kromě trůnu, tři dcery zanechal.
Všechny tři dost krásné byly, dvě mají však v srdci chlad,
ta třetí má úsměv víly - kdo ji potkal, měl ji rád.
Jen jedna z nich může vládnout, která to ale má být?
A tuhle rozepři zrádnou, nikdo nechtěl rozřešit.
Zasaďme, sestřičky, haluz, ona nám ponapoví:
ta, které obrazí listem, vsedne v trůn po tátovi.
Podmínku však ještě jednu slíbily dodržeti:
která chce vyhrát, ta musí panenství udržeti.
A než dny smluvené minou a vesna obklopí hrad,
dvě z haluzí suchem hynou, třetí má zelený šat.
Ve ztichlé síni myšlenky krouží
tak jako smrtihlav okolo svíce,
pod hradem zvolna stíny se dlouží,
zůstaňte tiše - já povím více.
A než se rok s rokem potkal, z halouzky stromek se stal,
dvě sestry závistí blednou - poslyšte, co bylo dál.
Ta nejmladší rozvila se do krásy nebývalé,
má to však háček, že šaty v pase už jsou jí malé.
Devětkrát luna svou tváří pohlédla na tichý hrad,
nadějí dívka září - syn bude po otci snad.
Po noci těžké už svítá, obejme plod lásky své,
polibkem na svět ho vítá, dítě je však neživé.
Nad hradní střechou havrani krouží
tak jako smrtihlav okolo svíce,
pod hradem zvolna stíny se dlouží,
zůstaňte tiše - já povím více.
Pomstou posedlé sestry nad smrtí zajásaly.
Vzaly to tělíčko malé, pod hradem zakopaly.
Dnes bílá kaple tu stojí a věnec trávy ho kryje,
však to ještě není konec přesmutné melodie.
Když stíny se k půlnoci dlouží, měsíc má kulatou tvář,
jak žaloba kol hradu krouží té nejmladší ubohý pláč.
Zazdily ji v Kámen sestry, jak nepovedený to žert!
Duše své upsaly peklu - a za to vzal si je čert.
Ve ztichlé síni vzpomínky krouží
tak jako smrtihlav okolo svíce,
večerem zvolna stíny se dlouží,
nad hradem přelétla létavice.
Tento text byl publikován s laskavým svolením pana Jakoubka.
Pověst o zázračném zachránění v studni (1)
V Kámeně u Pacova bývala kdysi na návsi hluboká studně, která prý neměla ani dna. V době žní, kdy hospodáři měli plné ruce práce, zůstaly jejich děti bez většího dozoru. Jeden z chlapců, který pocházel ze statku souseda Hlavničky, se však nezbedných her omladiny nezúčastňoval. Byl dětmi ze vsi nazýván růženečkář pro svou velkou zbožnost a časté modlitby růžence. Děti na něj posměšně volaly: „Jak jsi se vyspal? Už jsi se pomodlil na růženci? Zda-li pak tě maminka umyla?“ Chlapec jim se slzami v očích odpovídal: „Však byste se také modlili, kdybyste jen uměli. Mě však naučila mamička krásným modlitbám, z nichž je nejkrásnější růženec.“ Pak se děti opět pustily do rozličných her. Jen Frantíka Hlavničky si nikdo nevšímal, vždyť, kdo by si s tím růženečkářem hrál. Osamělý chlapec se vydal nahoru k zámku a než se nadál, stál u bezedné studně. Studna byla po obvodu roubená, zakrytá, dva střídající se okovy vyvažovaly vodu. Chlapce stále cosi ke studni přitahovalo. Posbíral na cestě kamínky, naklonil se přes okraj a začal házet kamínky do studny. Počítal při tom, jak dlouho bude trvat, něž kamínek dopadne na hladinu. Stále více se nahýbal přes okraj studny. V tom přiskočil jeden z chlapců hrajících si opodál k Frantíkovi a v mžiku mu nadzdvihl nohy tak, že ubožák ztratil rovnováhu a zřítil se střemhlavým pádem do jícnu studny. Když věrolomný chlapec uviděl, co způsobil, velmi se ulekl a zakřičel: „Frantík Hlavničků spadl do studny!“ Děti se strachy rozutekly a ke studni se z okolních domů sbíhali sousedé. Frantíkova matka se v zoufalství začala úpěnlivě modlit „Svatá Panno Maria, útočiště zarmoucených, pomoz“. Pak omdlela a klesla vedle studny. Vtom jeden ze sousedů vykřikl: „Bože spravedlivý, slyšel jsem ze studně volání“. Nahnul se přes okraj a zavolal: „Františku, ozvi se, jsi živ“. Po chvíli uslyšel z hloubi, „ano“. A František skutečně volal, stál dole na spuštěném okovu a držel se křečovitě řetězu. Chlapcův otec Bartoloměj Hlavnička ihned spustil do studně prázdný okov. Čím hlouběji prázdný okov padal do studny, tím více vystupoval okov s Františkem na okraji. Vytáhli Františka bledého jako křída s ručičkou ovinutou pevně kolem řetězu. „Můj zlatý Františku, můj jedináčku, tys živ, živ; ó Panno Nejsvětější, jak Ti mám děkovat! Neuhodil jsi se, nebolí tě něco“, zvolala šťastná matka. „Ach matičko, co by mě bolelo. Letěl jsem vzduchem jako pták s překrásnou paní, která mě přidržovala svými lokty a přiletěli jsme do krásné zahrady, kde rostly zlaté růže. Krásná paní mne posadila do zlatého košíku vystlaného zlatými růžemi a poručila mi, abych se držel levou rukou oblouku, z druhé ruky abych nepouštěl svůj růženec. Hleďte, držím ho dosud v ruce.“ Na paměť zázračného zachránění a jako poděkování Panně Marii za život svého syna nechal kamenský soused zhotovit malý obrázek znázorňující tuto událost. Obrázek byl pak umístěn v kapli Panny Marie Bolestné v Kámeni. (2)
(1) Pověst zaznamenal 31. ledna 1930 Alois Veselý z Kámena v rukopisu o 43 stranách s názvem „Hvězda jitřní“.
(2) Na votivním obrázku, který se zachoval do dnešních dnů, je nápis:
EX VOTO HLAVNIČKA SOUSED KEMENSKY. Tisíckrát pozdravena buď nejsvětější Panno matko boží bolestná Maria za tvou milostivou ochranu našemu dítěti prokázanou jenž roku 1799 do této kamenské studně schozený šťastně zas v okově zdravý sepatyma rukama okolo řetězem vytažený.